Pravda pravdoucí

22. září 2016 v 17:50 | Zodiak
Michaela Holubková
JÁ, OBČAN
Já, občan
Sebevědomé prohlášení občana České republiky, který je si vědom svých práv a své zodpovědnosti.
Já, občan považuji situaci v Českém státě za neústavní, za výsměch demokracii a lidským právům.
Já, občan, který platí daně, ať už jako zaměstnanec nebo podnikatel, se cítím být zodpovědný za tento stát, a proto prohlašuji, že už mám dost stálého zvyšování výdajů státu, které mi nic nepřinášejí, stálého placení prohraných kauz, stálých rozmařilých výdajů, na které nemám, stálého rozdávání státního majetku, který je také můj, stálého zneužívání pravomoci s cílem se obohatit.
Já, občan, prohlašuji, že už mám dost toho, jak se nemohu účastnit řízení tohoto státu, ale ani své obce nebo městské části. Už mám dost toho, jak si politické strany hrají na demokracii a stále více mne z rozhodování vyřazují. Už mám dost z neustálého ustupování mezinárodním institucím, které jsem nevolil a které vládnou místo zvolených orgánů nebo jimi manipulují.
Já, občan, se cítím být ponížen tím, že pravomoci nejsou vyváženy zodpovědností, nejsou vyvozovány osobní zodpovědnosti za pochybení, a to i u volených orgánů, že nemám pravomoc takovou zodpovědnost vyvodit. Připomínám, že je tím porušována ústava ČR, kde je psáno, že všechna moc vychází z lidu.
Nevím, proč bych měl platit soudce, na jejichž ustanovení nemám vliv (co na to ústava?) a jejichž odvolání je nemožné, a kteří potom za vysoké platy z mé kapsy rozhodují nejenom nekvalitně a pomalu, propouští z procesních důvodů zločince, kteří mne dále ohrožují, nadržují cizincům, kteří chtějí nezákonně nabýt státní majetek, dávají nízké tresty zločincům a ve většině případů rozhodují proti mým zájmům.
Nevím, proč bych měl platit poslance, kteří si tiše odhlasují vysoké platy a výhody. Kam se poděla zásada, že o platu rozhoduje ten, který jej platí, a to podle vykonané práce. Nemyslím, že by to mělo platit pro všechny poslance, ale podstatná část z nich by si za mizerné a stále se měnící zákony, na základě kterých jen proděláváme a ztrácíme, které nehájí zájmy občana, nezasloužila více než je plat ukrajinského dělníka. Co je to za stát, kde si někdo může sám rozhodovat o svém platě, který platí někdo jiný (co na to ústava?). Představme si, že by si dělník rozhodoval, jaký dostane plat, potom pracoval nekvalitně a zaměstnavatel jej musel zaplatit a nesměl propustit. Něco podobného bylo v komunizmu a dosud to platí v Parlamentu.
Nevím, proč musím platit daně, ale zahraniční subjekt je neplatí, obrovské zisky vyváží, ale využívá našich komunikací, našeho životního prostředí, které znečišťuje, účetními převody převádí zisky do jiných států a uniká zdanění v našem státě. K tomu ještě má daňové prázdniny a ochranu investic, výhody, které pro mne neplatí. Kam se poděla rovnoprávnost daná ústavou!
Nevím proč bych měl platit policii, která přednostně dává botičky na auta a hledá zatoulaná domácí zvířata, ale zločinci jim unikají. Nebylo by lépe, aby se takovým zbytečnostem věnovali, až budou mít opravdu všechny zločince pod zámkem!
Protože jsem občan, státní majetek je také můj. Ať mi prominou ti, kteří se ke státnímu majetku staví, jako k něčemu, na čem jim nezáleží, protože se za občany tohoto státu asi nepovažují, potom by měli odejít do státu, jehož občany se cítí. K tomu mají svobodu zaručenou ústavou. Vím, že privatizace státního majetku do jisté míry byla nutná, aby se vytvořilo konkurenční prostředí a mohl fungovat trh, jehož blahodárné působení cítím především jako zákazník. Ovšem s podezřením hledím na privatizaci, které už přesáhla rozumnou mez. Jakákoliv privatizace je prováděna nevýhodně pro stát, jakékoliv smlouvy státních a mnohdy i obecních orgánů se soukromými subjekty jsou nevýhodné pro stát. Privatizace majetku, který je také můj, proti mé vůli, je zločin. Nevím, proč by se měly privatizovat výnosné státní podniky, vždyť jiné státy je úspěšně provozují. Vůbec nerozumím tomu, proč by se měla prodávat státní půda. Jednou ji bude stát z mých daní draze vykupovat, aby se mohly stavět dálnice, plynovody, vodovody, kanalizace, vodní nádrže a zavlažovací systémy. Mnoho států půdu pouze pronajímá. O dalších prodejích bych se měl vyslovit v referendu.
Restituce původním majitelům byly sice vykonáním spravedlnosti, ti kteří si jeho vrácení zasloužili, již potřebné žádosti dávno podali, ale nyní již existují restituční zákony jen jako nástroj bezpráví na mně, občanovi. Jiné státy už nic takového nedělají. Většina států již vydala zákony ohledně zastavení veškerých restitucí a náhrad z období druhé světové války. Je k tomu konečně čas. Konečně je možno s majetkem hospodařit a na půdě postavit nové budovy. Konečně skončí nejistota, že někdo někoho vyžene z majetku, který již považuje dávno za svůj. Občané, a mezi nimi i já, se státní a obecní majetek naučili využívat, stal se naším majetkem, naším vydrženým právem. Nevím, proč bych měl po šedesáti letech někomu něco vracet, cítím to jako nové bezpráví na sobě i na spoluobčanech. To je proti ústavě. Podle toho se hodlám k takové restituci stavět (doufám, že mne ostatní občané podpoří). Poslance, kteří k tomu nedovedou vytvořit vhodné zákony, považuji za diverzanty, kteří škodí státu a chtějí rozvrátit hospodářství.
Já, ani moji vrstevníci jsme nikomu nic neukradli, nikoho nezabili ani neutlačovali. Proč bychom měli stále platit nějaké náhrady lidem v minulosti pronásledovaným, a to ať už z období fašizmu nebo komunizmu. Ať je zaplatí ti, kteří tyto zločiny dělali nebo se na nich podíleli. Já jsem ochoten se podílet pouze na nějaké charitě, pokud je potřebná.
Jsem si vědom toho, že starobní důchodci si důchod zaslouží, protože to byli oni a nejen moji rodiče, kteří mi platili školu, když jsem byl ještě malý, vychovávali mne, učili dovednostem a živili a navíc vytvořili velkou část oné civilizace, kterou využívám. Také jsem si vědom toho, že je nutná určitá starostlivost k lidem, kteří nemohou pracovat, aby měli důstojný život. Nevím, proč bych měl ovšem platit sociální podporu někomu, kdo může pracovat. Všude okolo sebe vidím nepořádek, veřejná prostranství postrádají potřebnou upravenost, silnice jsou děravé, některé veřejné budovy chátrají. Proč by si nemohl občan beroucí podporu tuto podporu odpracovat podle běžných pravidel placení podobných prací. Nevím, proč bych měl platit vězňům fešácké kriminály, když tito lidé pro mne nic dobrého nevykonali, naopak mám obavy, že jsem měl jen štěstí, že jsem se jim nedostal do rukou, když byli na svobodě. Proč by si nemohli vydělávat na své skromné živobytí prací, pokud už to nejde jinak, tedy alespoň na obživu přímo prací na nějakém státním statku. Také se domnívám, že by si klidně mohli postavit další kriminály a jiné státní budovy.
Nevím, proč bych měl platit vysokoškolské vzdělání studentům, když toto právo není kompenzováno povinností absolventa prostředky státu vrátit, který mnohdy vzdělání nevyužije nebo se odstěhuje ze státu a potom platí daně někde jinde.
Nevím, proč musím snášet přesvědčování a ponižování v tisku vlastněném cizími vlastníky prosazujícími svoji doktrínu, že jsem xenofobní blb, že český národ byl vždy jen podřízen cizí moci a neumí si vládnout, že zavinil utrpení Němců a spolupracoval na genocidě Židů. Proč v českém tisku musím snášet hanobení vlastního národa. To se netýká jen jednotlivých článků, ale celého zaměření a stálé vlezlé znevažování státní a národní doktríny. Na co si platím orgány, které něco takového dovolují? Co na to ústava?
Nepociťuji stát jako nějakého svého nepřítele, je to můj zaměstnanec, kterého si platím. Nebudu přece zaměstnávat nepřítele nebo diverzanta. Ale napřed musím mít pravomoci, abych mohl stát a jeho jednotlivé subjekty volat k zodpovědnosti. Abych jej platil podle vykonané práce a kvality služeb, které mi poskytuje. Pokud by se snad můj zaměstnanec vzpíral a domníval se, že může ze mne vytáhnout libovolné peníze a dělat si, co se mu zlíbí, případně nedělal nic nebo sloužil někomu jinému ještě proti mým zájmům, potom jej mohu také ze svých služeb propustit. Propustit mohu ze svých služeb také Evropské společenství, pokud mi nebude sloužit. Propuštění je ten mírnější trest.
Pokud by se chtěl stát vzpírat a domníval se, že je mým nadřízeným, nebo si dokonce myslel, že mne nějak podvede, potom je to otevřená vzpoura proti moci lidu této země, tak jak praví ústava. Vzbouření je podle všech zákonů trestný čin. Všichni, kdo takový stát představují jsou potom zločinc
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama